Vyhledávání

Přihlášení


Certifikát
Důvěryhodná firma

Důvěryhodná firma 2015

Důvěryhodná firma 2016

V březnu 2016 získala naše firma CERTIFIKÁT PROVĚŘENÁ SPOLEČNOST, je přiznán firmám, které se mohou pochlubit tím, že nemají negativní ohlasy od svých klientů a obchodních partnerů. Proces certifikace je založen na moderní metodě, která umožňuje definovat tzv. ukazatel názorů pomocí inovativních informačních technologií. Certifikát vystavilo centrum výzkumu názorů klientů s.r.o.

Radúz a Mahulena

Julius Zeyer

Činohra Národní divadlo 19. 2. 2014 19:00

Režie: Jan Antonín Pitínský
Scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Hudba: Vít Zouhar
Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková

Zeyerova dramatická báseň patří k nejkrásnějším příběhům lásky, které české jeviště zná. Klasické pohádkové motivy se snoubí s mytologickými odkazy, bravurně skloubenými obrazivým jazykem. Radúz a Mahulena ze znepřátelených království překonávají pro svou lásku nejen nástrahy osudu, ale i kouzla královny Runy, spalované nenávistí. Zeyer dal své hře podtitul „Slovenská pohádka o čtyřech jednáních“ a do vínku kouzelný prolog „Jsem pohádka. Kdo se mnou půjde, povedu jej do modrých krajů báje...“ Kromě slovenských pověstí a pohádek vycházel i z indického dramatu Šakuntalá básníka Kálidásy. Vytvořil neobyčejně působivé dílo, jehož hlavním těžištěm je síla slova, umocněná bohatou symbolikou barev a přírodních živlů.

Recenze:

Co může mít Zeyerova hra Radúz a Mahulena společného s Wendersovým filmovým dokumentem Buena Vista Social Club? Odpověď je skrytá v poslední premiéře činohry pražského Národního divadla - inscenaci režiséra J. A. Pitínského s Vojtěchem Dykem a Pavlou Beretovou v titulních rolích. Díky výkonům nedávných absolventů pražské DAMU může nekonvenční interpretace aspirovat také na označení generační. Příběh Radúze a Mahuleny je všeobecně známý ze školní četby nebo z vizuálně nezapomenutelného Weiglova filmu s Magdou Vášáryovou a Janem Třískou. Pohádka o osudové lásce, která překoná strašlivou kletbu, přivolává na scénu "zlaté kapličky" leccos, jen ne zašlé vzpomínky. Pitínského režie se pokouší očistit archetypální situace Zeyerova básnického dramatu od sentimentálního nánosu a propojit mýtus s naší zkušeností - režisér je společně s Lenkou Kolihovou Havlíkovou autorem textové úpravy. Takové pojetí nezbavuje zlo ztělesněné královnou Runou (Johana Tesařová) pohádkové monumentality, ale ukazuje Mahuleninu matku i jako nešťastnou, zraňovanou ženu, která nepoznala lásku. Její manžel, tatranský král Stojmír (Alois Švehlík), totiž nikdy nepřestal milovat jinou ženu, magurskou královnu Nyolu (Marie Málková) a matku Radúzovu, která se provdala za jeho soka.

Pohádkový žánr je pak pro Pitínského především příležitostí ukázat v nelomené čistotě a v nadčasové oproštěnosti nejen zlo zakořeněné docela "obyčejně" v nelásce, ale hlavně takovou lásku, jež má sílu jej přemoci. Radúz a Mahulena neprožívají sentimentální cit, rvou se o štěstí milovat. Oba přitom bez skrupulí a společenských ohledů vyslovují, co cítí jejich srdce. Radúz spontánně vmete Runě do tváře pravdivý popis její kruté povahy. Mahulena doslova vykřičí na mírně hysterickou Nyolu svou bezmoc z Radúzovy ztráty paměti.

Pavla Beretová také nestvořila Mahulenu jako nějakou pasivní, obětavou bytost, ale ukazuje ji jako rebelku s dobrým srdcem, která ví, co chce. S nečekanou intenzitou Vojtěch Dyk přenáší do hlediště pocit ohromující prázdnoty, prostoru a existenciální úzkosti svého hrdiny přikovaného mezi nebem a zemí na tatranský štít. Energie obou protagonistů je strhující, ale i vnitřně ukázněná. Oba mají smysl pro jasný, přesný a konkrétní obraz. Erupce hravých nápadů nezavedou milence ani na okamžik na scestí sentimentu nebo kýče. Velká slova milostných dialogů se rodí z dovádivé radosti a k silnému citu dospívají přirozeně.

Představení začíná ztěžka, jako důstojný koncertní melodram. Orchestr, operní zpěv, notové pultíky a za nimi v civilních oblecích herci deklamující text.

Pitínského režie i hudba Víta Zouhara, která zvláštním způsobem spojuje barokní zvuk a současný minimalismus, soustřeďují pozornost na Zeyerův barevný, evokativní jazyk. Scéna Jana Hubínka je výzvou svobodné představivosti. Stopy barev a struktur secesního skla se promítají na světlé pozadí, přeskupující se pruhy závěsů z nich skládají abstraktní tvary.

Kostýmy Kateřiny Štefkové spoluvytvářejí postavy s respektem k symbolické tradici barev a citem pro podvědomý význam siluety. Parádním číslem je kostým královny Runy, která mávnutím rukou prodloužených havraní perutí stíhá prchající milence jako ledovým závanem smrti.

K představě tatranských hvozdů, krvácejícího bílého jelena i tří krásných dívek na hradě krále Stojmíra diváky vede pouze obrazivá moc slova. Pak představitel Radúze náhle "odbočí" z ukázněného přednesu k autentickému intonačnímu komentáři textu. Od té chvíle začíná na jevišti vedle poezie a hudby vládnout také nakažlivě hravý duch divadla.

Nadsázka, citace, asociativní vtip vyjádřený hlasem nebo stylizovaným pohybem se na scéně rodí ze stejných zdrojů jako třeba jazzová improvizace. Hledat pro ně racionální vysvětlení je většinou zbytečné. Stejně jako hledat odpověď na to, proč se milenci prchající z Tater na Maguru potkávají s kubánským jazzem a projekcí z Wendersova filmu Buena Vista Social Club. Snad jen, že ona tichá, tvořivá radost, která z černošských muzikantů tryská, je také láska.

V titulních rolích Pitínského inscenace Radúze a Mahuleny v pražském Národním divadle excelují nedávní absolventi DAMU Vojtěch Dyk a Pavla Beretová. Jejich energie je strhující a představení dává generační rozměr.

Autor: Marie Reslová

Gastro Plus  Gastro Tv

Sdružení soukromých středních škol Čech, Moravy a Slezska   Sdružení soukromých středních škol Čech, Moravy a Slezska   Česká barmanská asociace  Asociace kuchařů a cukrářů České Republiky  Asociace číšníků České Republiky